Památka - Památka

Památka


Byla svázaná. Tenké, přesto nelidsky pevné provazy se zařezávaly hluboko do bělostné kůže, z žil spouštěly potůčky rudé krve, odkapávající až na koberec. Ústa s jindy překrásně plnými rty zakrýval roubík z černého sametu, zavázaný do houštiny zlatých vlasů.
„Tak moje sestřička si chce vzít Luciuse Malfoye… zdá se, že si naše čubička konečně našla pána, který bude tahat její vodítko.“ Hlas přicházel od osoby opřené v rohu. Byla to žena jemných rysů, avšak ve tváři jí pohrával úsměv hodný šelmy. Její překrásná prsa, laškovně spoutána do koženého korzetu, se s jejími nádechy skoro nehýbala. Bellatrix. Mladičká rozmazlená dcerka prominentní rodiny se rozhodla si hrát…
„Máš strach?“ šeptala své oběti do ucha hlasem otravným jako jed. Chtěla vidět ponížení a bolest v jejích očí, chtěla se dotýkat její hebké kůže v místech, kde ji vždy halilo šatstvo. Chtěla rozhodnout o jejím osudu.
Když však nedostala odpověď, jen se pousmála. Zpoza svého opasku, ozdobeného nesčetnými kovovými sponami a hroty vytáhla dýku, na jejímž ostří se ihned odlesk plamen nejbližší svíce. Až teď se v blondýnčiných očích objevila panika.
„Nepůjde to tedy jinak,“ špitla na oko lítostivě a přiložila svůj nástroj na spoj košíčků černé podprsenky. Stačil jediný tah a oděv se oddělil vpůli. Krása, která se naskytla jejímu pohledu ji na okamžik vzala dech. Ňadra bělejší než právě padlý sníh se sladce růžovýma bradavkama lákala, aby je políbila. Ale odolala a pevněji stiskla jílec.
„Byla by škoda, kdyby se zjizvila, nemyslíš?“ Ostrými nehty, tvarovanými do drápů, přejížděla po jejím těle, do těch nejcitlivějších částí je surově zarývala, nepřestávala, dokud se neobjevily první kapičky krve. A slzy…
„Sestřičko, přece bys neplakala..?“ zaznělo s falešnou starostlivostí. Bellatrix před ní klečela a upřeně pozorovala, jak se Narcissina hruď zdvíhá ve zrychleném dechu. Pomalu se přibližovala, pootevřené rty skoro vybízely k polibku. Jednala tak suverénně, děsilo to i ji samotnou.
Oběma stranami proběhl elektrický výboj, když se její jazyk dotkl bradavky. Jemně kolem ní kroužila, tiskla rty. A když už děvče začalo slastně přivírat oči… kousla. Zuby se jako špičáky upíra ponořily hluboko do kůže. A jí se do úst rozlilo hořkosladké teplo.
„Snad to nebolelo? Možná bych ti měla ještě zavázat oči, víš, takhle to není ono…“
Narcissa se třásla. Noční můry, které ji strašívaly, pojednou ožily. A pohled zahalil chladný kus látky.
Snažila se promluvit či prosit. Ale sestra se jen smála; chladně a nenávistně. Dýku v její ruce vystřídala devítiocasá kočka. Dlouhé, kožené provázky zakončené malými uzlíky. Měly působit krásnou bolest. Jejich dnešní práce však byla o mnoho horším úkonem.
První dotyk. Kočka vytasila drápy. Bolest. Slzy. Prosby…
„Neplakej, moje maličká. Tohle je jen začátek.“ Něco zachrastilo. Měla strach. Šepot…
Bellatrix se dotkla jejího krku. A znovu. Zarývala drápy, kroužila jako majestátní orel nad bezbrannou myší.
„Zvykej si. Budeš jak fena, pejsek na ozdobu bohatého aristokrata. Nelíbí se ti to, že? Slyšet to bolí, že ano?“ Přes černou látku prosakovaly slzy. Vlhkým vzduchem rezonoval strach.

Zaklonila hlavu. Polibky na její šíji najednou byly něžné, hladké. Utěšující.
Jen než se zakousla. Jako vampýr. Držela, sála, nechávala sestřinu krev stékat po svých rtech.
„Vidíš, Narcisso… vidíš, jak budeš žít dál… líbí se ti to? Odpověz mi, sestřičko.“ Falešně sladký hlas, růžový dech. Klam. Lež.
„Ne… takhle ne,“ ozvalo se tiše přes povolený roubík.
Bellatrix se vítězně zasmála. „Ale ano. Přesně takhle.“

Jediným máchnutím hůlky uvolnila desítky uzlíků a Narcissa padla na nahá kolena. Třásla se…
Dotek. Kolem krku se jí stáhl obojek z upocené kůže. Škrtil. Někam ji táhla. Pryč, po koberci který řezal, dřel do krve. Vlekla ji do svého pokoje, na svou černou postel, za svou černou duší, prohnilým tělem.
Pohodila Narcissu do měkkých podušek a převázala roubík. Věděla, že teď bude křičet…
Z opasku vytáhla lesklý, stříbrem zářící předmět. Ostřejší než čepel meče, tenčí než list papíru…
„Toujours Pur,“ zašeptala, jakoby se bála prolomit hranici posvátnosti ticha slov. Písmenko po písmenku vyřezávala podpis jejich rodu do sestřina podbřišku.
Zahojila šrámy. Jen jizvy, tenoučké jako pavučiny, zůstaly.
„Abys nikdy nezapomněla, Narcisso…“

Jen pár skvrn krve na matraci, lepkavé napětí, sestřin dech. Bellatrix se usmála. Památka.

~ Věnuji Memorin. Za její perfektní zvrácenost…

||

Památka